Telefon: +420 728 765 343
Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Psychosomatika, aneb malé pojednání o oranžové kontrolce

Pokud rozlišujeme mezi nemocí, což bývá rovina vědomí a jejím symptomem, kterou je rovina těla, začíná se naše nazírání na léčení fyzických i duševních problémů notně vzdalovat od běžných postupů, které dnes používá ve velké míře školní medicína.  Pomalu začínáme směřovat k psychické rovině problému, což není v dnešní době zcela obvyklé.  Ale staré rčení říká: „Všechno začíná v hlavě“.

Projeví-li se v našem těle nějaký symptom, většinou vzbudí naší pozornost. Často nás vyjme z dosavadní rovnováhy našich vyrovnaných životních funkcí organizmu a my si ho začínáme více a více všímat. Ruší nás, zatěžuje, mnohdy neumožňuje užívat života jako předtím, než se zjevil. Může to být bolest kloubu ruky, žaludku, hlavy, cokoliv. Společný jmenovatel je ten, že jsme ho před nějakou dobu neměli a najednou se objevil. A tak s ním začneme bojovat, zpočátku sami, později většinou za pomoci školní medicíny.

Naše obrana a později i útok směřuje proti němu, proti symptomu, nechceme ho, obtěžuje nás, je bolestivý a život před ním byl pro nás lepší. Touto cestou se nám buď podaří symptom přemoci, nebo výrazně potlačit.

Asi budeme ale překvapeni, že často jenom na určitou dobu. Po nějakém čase se objevuje opět s větší silou, může být spojen i s jinými místy, než byl lokalizován na počátku a může nás oslabovat mnohem více, než v předešlém případě.

S pomalým a vítězným postupem tohoto symptomu se začíná rozvíjet nemoc.  V našem vědomí a současně na fyzické úrovni našeho těla. A naše vědomí nemoci může postupně podléhat. Měníme vzorce chování, začínáme žít s pocitem, že jsme těžce nebo chronicky nemocní, že to je náš osud, úděl. Hlavně v případech, kdy se tradiční léčba ne úplně daří nebo se v kratších intervalech problémy vrací. Začínáme se obklopovat léky, ráno v poledne, večer. A co je horší, máme stále intenzivnější pocit, že symptomů začíná přibývat. A v tomto momentu nastupuje rezignace. Ústup. A nemoc nad námi vítězí. Náš život se změnil.

Představme si pro větší názornost jako příklad jízdu naším automobilem. Je krásný den, provoz plynulý, vše jde podle plánu. Najednou nás z příjemného polosnění vyruší oranžová kontrolka, která se na palubní desce znenadání rozsvítí. Co to je? Cítíte tu vlnu zmatku, paniky, strachu a nepohody, která se přelije přes vaše tělo. Mysl se okamžitě soustředí na to nepříjemné světélko, které se náhle objevilo z jediné příčiny, aby nám pokazilo náš den, který do té doby byl v podobě, jak jsme si ho naplánovali se spoustou radostí, které nám do večera měl ještě přinést.  A nyní se stane toto. Vůz se chová jako předtím, žádný varovný zvuk, motor běží, ale ta kontrolka…ta kontrolka znamená, že se něco stalo.

Nic naplat, musíme využít servisu, kolem kterého právě jedeme. Čekáme na zprávu, mechanik nám za hodinu sděluje, že závadu, kvůli které se kontrolka rozsvítila, nezjistil, auto vypadá, že je v pořádku a tak problém vyřešil tím, že kontrolku v řídící jednotce vozu vypnul. Už nebude svítit. Nebude nás už rušit a kazit nám náladu. Můžeme v klidu pokračovat v jízdě jako před tím, užít si jí a dokončit všechny své plány.

A nyní dochází k prolnutí obou vyprávění.  Nejspíš si většina z vás v tento moment poví, že to není nejlepší řešení. Protože, i když kontrolka již nesvítí, problém uvnitř auta nejspíš dále zůstává. Víte, že se to světélko může rozsvítit opět, mohou se rozsvítit i další a vůz se potom na dlouhý čas zastaví. Víte, že jízda už nebude taková, jako před tím. Vkrade se nejistota a strach. Uvědomění si, že jádro problému se vypnutím kontrolky nevyřešilo, naopak s přibývajícími kilometry se může stav vozu jenom zhoršovat.

Tolik malé podobenství o autě a protivné oranžové kontrolce. Podobenství o našem častém chování k vlastnímu tělu, kdy právě symptom – malou oranžovou žárovičku – se snažíme zrušit, vypnout, nevnímat jí, přitom ona nám neposkytuje nic jiného, než dobrou službu, ke které byla zkonstruována výrobcem. Dává nám signál.  Pozor – věnuj se mně. Jsem pouze informace, jinou funkci nemám, ale jasně říkám, musíš se zastavit a podívat se hlouběji dovnitř a hledat problém, na který tě touto cestou upozorňuji. A nevypínej mě, prosím, já jsem tvůj přítel, který to s tebou myslí dobře. Jsem na tvé straně.

Nepodceňujte signály svého těla, máme je proto, aby nás informovali, že v našem životě není něco v pořádku. Že je potřeba se na chvíli zastavit a nějaký čas se věnovat nalezení vznikajícího problému. Je to pro nás důležité. Pro naši další jízdu. Zavíráním očí před tímto a podobnými signály si dlouhodobě můžeme jenom uškodit.  

 

"Příroda je soběstačná". (Démokritos)